V půlce ledna, ve tmě tmoucí,
na hotelu v Olomouci.
Kdo jste pane? Šátrám dlaní...
řekla bych, že Mastroianni.
Ten je ale mrtvej přece.
Leží v zemi, a ne v dece,
pod níž slyším srdce tlouci
na hotelu v Olomouci.

Má dlaň je jak pytlák v lese,
tlukot srdce zrychluje se.
Nejste starší ročník, ba ne,
rty však máte rozpukané...
Moře smutku je holt slané.
Chyťte se mne, chyťte, pane!
Jsem to stéblo pro tonoucí
na hotelu v Olomouci.

Chytil jste mě smyčkou hada.
Ale kdo jsem? Zkuste hádat.
No, to sotva uhodnete.
Budu totiž vším, čím chcete.
Krásnou, blbou, útlou, tučnou,
oněmělou, či tak hlučnou
až si zacpou uši brouci
na hotelu v Olomouci.

Ztěžka dýchám. Byls jak zvíře.
A teď spíš. Jsi se vším smířen.
Do ruky si boty beru...
Než ti zmizím v ranním šeru,
políbím tě. To se může.
Líbám přece svého muže.
Však víš - změna neublíži.
Příští pátek v Kroměříži.