Život prchá přijde smrt,
Dopřejme si velemrd.

Na svém hradě rytíř statný
jménem Smil žil přeudatný,
jenž však jednu vadu měl,
že o lásce nevěděl.

Nevěděl ten rytíř tupý,
že má kunda krásné chlupy,
že má velké trhání,
jak slyší o mrdání.

Ke všemu, co láskou dýše,
náramně se choval tiše,
zkrátka, abych pravdu děl,
jakživ kundu neviděl.

Kolem hrady toho času
bylo slyšet mnoho hlasů,
pravdivou prý je ta zvěst -
bez ocasu zrozen jest.

Děvečky na hradě všecky
měly schválně velké cecky,
a když na stůl nosily,
chodily jen v košili.

Mnohá děva pak při žrádle
drbala se v spodním prádle,
některé však, vizte bozi!
Z košile vypadly kozy!

Štavnatá, kozatá běhna
ukázala nahá stehna,
ba i někdy v košil stínu
vidět bylo chlupatinu!

Bylo cítit kundy vůně,
byly mokré lásky tůně,
udatný však rytíř Smil,
ničeho se nechopil!

Ale marné vše to bylo,
žádné se to nezdařilo,
vypátrat tajemství zde,
má-li ocas, nebo ne.

Věděli, už, že dle zvyku
zavírá se v kamrlíku;
cos tam asi šukával,
bručel si a hekával.

Co tam ale vlastně dělal,
že tam každou chvíli běhal,
to zůstalo lidem zlým
rytířovým tajmstvím

Byl tam hradní, jenž měl dceru,
prdelatou, na mou věru,
té, jak zřela Smila jen,
v kundě se hned dělal šlem.

V ústech sbíhaly se sliny
dostávala laskominy,
myslíc: „Kéž by ocas měl,
ten by mi as do ní vjel“!

Tato děva útlá v pase
pásla jenom po ocase,
takže často měla sen
o samých ocasech jen!